... a sem prý můžu napsat textu, co se vejde...úplně nekonečně moc. A taky spoustu obrázků z další vydařené turisticko-horolezecké expedice do Tater.
Parta se sešla tradiční a letos ozvláštněná účastí našeho kamaráda Aleše, který několikadenní tatranský pobyt využil k tréninku na srpnový výstup na počest Járy Cimrmana v pohoří Altaj. Počasí bylo tradičně deštivé, umoudřilo se až na závěr, takže jsme si užili i sluníčka a mohli náš úspěšný výlet zakončit triumfální jízdou na koloběžkách.Ale od začátku : Příjezd na Zámkovského chatu byl poněkud rozpačitý - zjišťujeme, že došlo k chybě v komunikaci s paní chatárkou a že s námi počítají o jednu noc méně. Nevadí, jsme rádi, že jsme v suchu a teple, v rychlosti povlíkáme peřiny a uléháme na útulných povalech (všech 14 pěkně jeden vedle druhého). Před večeří ještě malá procházka na Skalnaté pleso a pak už hurů pro vařiče a vyrábět delikatesy pro naše nedočkavé žaludky.
Druhý den, prší. Snídáme v pláštěnkách navlhlé chleby, horolezecká sekce statečně vyráží, Kačka odmítá jít do deště, čekáme, pospáváme, na několik minut se objevijí paprsky slunce a my rychle balíme, opět začíná pršet a Kačka vzdoruje:"Do deště ne.". Nakonec při delší pauze mezi přeháňkami konečně vyrážíme - vybaveni nepromokavými pláštěnkami až ke kotníkům. Dnešní cíl : Zbojnická chata. První část cesty probíhá hladce, ovšem když překonáme první řetězový úsek, vidíme na vrcholcích hor čerstvý sníh a nad nimi šedá mračna. Pepča už nemůže, po několikátém ubezpečení, že za touhle zatáčkou už to určitě bude, už mi nevěří. Ale nakonec se přeci jen objeví v dáli silueta chaty. To už začíná padat zmrzlý déšť a bodá pěkně do tváří. Sotva za sebou zavřeme dveře Zbojnické chaty začíná hotové boží dopuštění. Chumelenice - obří vločky hnány větrem dopadají kolmo na okna. To už na nás volá Baška s Kačkou:"Objednejte si horúce pivo, my už to pijem a je to výborný." Objednáváme nejen pivo, ale i teplou zelňačku a užíváme si teploučka. Baška po očku sleduje mladého nosiče, který dorazil na chatu chvíli před námi. Chlapci u sousedního stolu zaslechnou naše poznámky a začínají rozvíjet hovory o tom, který z nich plánuje brigádu jako nosič. Ale to už sněžení slábne a my se vydáváme opět na cestu. Je zima, rukavice, čepice a šátky se opravdu hodí. Při sestupu fotíme a Aleš odvážně, i přes krutý mráz, neváhá pro reklamní foto značky Rockpoint odhalit své pozadí. Nutno podtknout, že to byl jeho nápad a nikdo ho k tomu nenutil. Sestupujeme pomalu, kameny jsou mokré a déšť začíná být zase intenzivnější. Domů přicházíme už za čisté oblohy a můžeme tedy s chutí vytáhnout naše vařiče a připravit zaslouženou večeři. Po tom co po půl hodině od večeře většina výpravy konstatuje opět hlad, diagnostikuje nám Kačka dvanácterníkový vřed. Ale nám to nevadí, máme ho rádi a tak vytahujeme sušenky, pudinky a jiné pochutiny, aby se měl dobře.
FOTKY Z VÝLETU NA ZBOJNIČKU :
Další den je třetí den našeho pobytu a tedy den kritický. Ordinujeme si odpočinkový režim a vyhlašujeme výstup na Terryho chatu a zpět. Cesta tam proběhla naprosto hladce, na vrcholu opět kapustnica, nějaká ta dämenovka, honem uvolnit místo dalším turistům a zase dolů. Všichni vesele poskakujeme, Pepča každého radostně zdraví a využívá zbytků sněhu ke koulování. V pásmu kleče už je jeho nálada tak rozverná, že začne s Kačkou na úzké pěšince závodit, pošťuchovat a nakonec ji vítězoslavně předbíhá. Pak už slyšíme jen : "Pozór, běží Josefa Sádlíkováááááá..." pak rána, pád a Pepča leží jak široký tak dlouhý napříč úzkou stezkou. Zlomil hůlku. Ale jak - při svém rychloběžeckém kroku se na jedné hůlce trošku zhoupnul a ulomil část rukojeti a zbytek hůlky na dvě části - neopravitelně. Už nezávodí, nadává a reklamuje poškozenou hůlku u zástupce společnosti Rockpoint, který ji na místě přijímá - díky Aleši. Pepčova nálada se o něco zlepšuje. Přicházíme k chatě a na terase už sedí dva Kaččini kamarádi (interní označení Pat a Mat)- chvíli si s námi vypráví a pak lákají na malou procházku k vodopádům. Já s Pepčou se necítíme, zalézáme na povaly a odpočívíme, ostatní nabídku přijímají. A pak už je tu večer, nakrmit dvanácterníkový vřed, pivečko, dämenovka, sprcha a spát.
FOTKY Z VÝLETU NA TERRYNU :
Čtvrtý den : od rána svítí sluníčko a i paní chatárka nás ujišťuje, že máme i poslední noc kde spát. Po tom, co ale odmítáme nabídnutou večeři, se její přátelský výraz poněkud mění, Bašce (hovořící slovensky) si stěžuje na šetřivé Čechy...ale my si nenecháme zkazit den a vyrážíme na Chatu pri Zelenom plese a přes Velkou Svišťovku zpět. Nasazujeme vražedné tempo, takže na chatu dorážíme s příjemným předstihem - poobědváme z vlastních zásob, pak ještě zakoupený dezert a kávu a hurá do kopce. Běhěm šplhání na Svišťovku se k nám na několik minut připojuje liška...divně se na nás dívá. Je vzteklá? Na Pepčův povel si bereme každýdo ruky kámen. Liška se otáčí a my zjišťujeme, že má obě zadní nohy chycené do pytlácekého oka. Litujeme ji, ale stejně se jí trochu bojíme. Kus cesty jde před námi a pořád se otáčí, pak mizí kamsi mezi skály. Na vrcholu Svišťovky se občerstvujeme tatrankami a müsli tyčinkami a pak už přes Skalanaté pleso domů. Dnes si po večeři za odměnu dáme buchty na pare. Hurá. Buchty nestačí, objednáváme ještě guláš a Kačka naši společnost obveseluje pečlivě nacvičeným vtipem. I přes trénink se jí ho podaří přes záchvat smíchu dokončit až po deseti minutách. To už se smějeme všichni a nechceme myslet na to, že zítra už musíme domů.
FOTKY Z VÝLETU NA BRNČÁLU :
Ráno balíme bágly a horolezecká sekce poprvé může vyrazit na skály (doteď byly mokré). My snídáme zbylé zásoby a vyrážíme směr Hrebienok - volíme pro změnu trasu kolem Rainerovy útulny a dál podél vodopádů - krásné. Z Hrebienku do Smokovce jedeme lanovkou. Hned u dolní stanice se necháme zlákat a kupujeme si v místním občerstvení kukuřici, Pepča dršťkovou polévku, pak batohy do úschovny na nádraží a hurá na výlet. Ale ještě cestou se stavujeme v místní cukrárně na obří větrníky. Pak šplháme pomalu na Sliezsky dom a pak už spěcháme na Hrebienok - tedy hlavně já. Obávala jsem se totiž, že nebudeme mít dostatek času před odjezdem vlaku a nestihneme si dát halušky (což by mě opravdu mrzelo). Ale všechno klape, jak má. U horní stanice lanovky si půjčujeme koloběžky, fasujeme helmy, reflexní vesty a chrániče a vyjíždíme. Baška si přes počáteční obavy jízdu užívá. Její závěr však pokazil zamindrákovaný frajírek na motorce, který sprostě útočil na Kačku. Náladu si spravujeme v blízké hospůdce, kde se setkáváme s další částí výpravy. Na poslední chvíli pak přibíhají vyčerpaní horolezci a to už se přemisťujeme na nádraží, električkou do Popradu a pak spacím vlakem domů.
Je pondělí, na pražské hlavní nádraží přijíždíme s hodinovým zpožděním, bereme si taxíka, dvě hodinky spánku a pak zase do práce. Už se těšíme na expedici Tatry 2008.